Co je to Capoeira:

Capoeira představuje unikátní kombinaci tance, akrobacie a netradičního boje. Je umění s osobitou filozofií. Souboj dvou soupeřů je možné nejlépe definovat jako předstíraný boj – hru založenou na improvizaci. Důraz je kladen zejména na plynulost souhry pohybů obou hráčů, co v kombinaci s hudbou a zpěvem činí capoeiru bojovým uměním, které je atraktivní nejen pro zúčastněné, ale i pro diváky. Capoeiru není možné jednoznačně přiřadit ani do kategorie bojového umění, sportu či folklóru. Možná právě díky svému netradičnímu přístupu vděčí v současnosti za titul nejrychleji se rozvíjejícího bojového umění na světě, které si ze své kolíbky (Brazílie) našlo cestu až k nám do České Republiky.

Historie:

Historie capoeiry je plná nejasností a dodnes nezodpovězených otázek. Začíná to hned při hledání odpovědi na otázku, odkud capoeira vlastně pochází? I když nikdo nepopírá, že capoeria se do své současné podoby vyvinula v Brazílii, mnozí odborníci na tuto problematiku umísťují rodiště capoeiry na africký kontinent, a to hned z více důvodů. Faktem je, že od prvního vylodění Evropanů v roce 1500 bylo do Brazílie násilně odvlečených zhruba 3,5 mil. původních afrických obyvatel. Více slov z capoeiry je odvozeno z řeči afrických kmenů a některé rituály, jako například ngolo kmene Mucope, je možné považovat za jakési předchůdce tohoto brazilského bojového umění. Jiným i když nepřímým důkazem je skupina bojových umění velmi podobných capoeiře, které mají svůj domov v jiných částech „nového světa“. Na Martiniku existuje sport ( I´aqya ), na Kubě zase ( Maní ), oba zahrnují akrobacii a předstíraný boj za rytmu hudby. Na Trinidadu je zase známý boj s tyčemi nazývaný Kalinda , neuvěřitelně podobný brazilskému Maculele. Tanci, který se učí každý capoeirista.

První zmínka o capoeiře jako boji je datovaná do roku 1770. V roce 1809 byla založena královská policie, která pronásledovala capoeiristy v Brazílii a nebýt několika málo oblastí, kde dokázala přežít, bylo by toto umění dnes jen pouhou zmínkou v historii této země. V období 1809 – 1889 probíhaly zuřivé boje mezi policií a capoeiristy. Po vyhlášení republiky v roce 1889 zlá pověst capoeiristů vedla k tomu, že o rok později byl vydán zákon, zakazující praktikování capoeiry, což mělo za následek ještě větší postihy ze strany policie.

V roce 1927 založil Mestre Bimba první formální akademii pro výuku capoeiry jako bojového sportu. I když oficiální licenci dostal až v roce 1937, Mestre Bimba vyvinul systém výuky capoeiry a přístup k samotné hře, který byl výrazně odlišný od tradičních norem. Tento styl se začal nazývat REGIONAL. Bimbův příklad rychle následoval Mestre Pastinha, který se v protikladu k této inovační tendenci  snažil zachovat tradiční přístup pro výuku a praktikování capoeiry. Tento styl se nazýval ANGOLA.

Poháněni vizí nového moderního sportu, začali Bimbovi studenti v 50 letech otevírat akademie po celé Brazílii. Rio de Janeiro a následně Sao Paulo se staly centry pro růst tohoto nového hnutí. V roku 1972 byla capoeira oficiálně vyhlášena Brazilským národním sportem, čímž začala i éra organizování místních a národních turnajů. V polovině 70. let bylo už hodně akademií po celé Brazílii a první mistři začali učit capoeiru v USA a Evropě.

Dělení mezi styly REGIONAL a ANGOLA bylo nejvíce čitelné ve 40 až 70 letech 20. století. V současnosti se vyvinul nový trend, který se pokouší sjednotit obě školy pod motem: „ Capoeira é uma só.“ ( Je jen jedna capoeira ). Spojuje se přístup stylů Angola, který si více zachovává staré tradice, s otevřeností Regional vůči inovacím a novým trendům.

V minulosti měl každý capoeirista dvě nebo tři přezdívky. Jelikož policisté neznali skutečná jména capoeristů, pouze jejich přezdívky, bylo mnohem těžší je dopadnout a zatknout. Tradice rozdávání přezdívek se udržela dodnes, i když už ne z důvodu útěku před spravedlností.

Hudba:

Fyzická hra zachycuje pouze jednu třetinu toho, co capoeira obsahuje. Hudba a zpěv jsou dva neodmyslitelné aspekty, bez kterých by samotná hra byla jen bezduchým kopáním do vzduchu. Hráči získávají energii potřebnou pro své výkony od osob v rodě, které zpěvem a potleskem inspirují a motivují oba soupeře.

Základním hudebním nástrojem je berimbau, strunný nástroj připomínající luk. Berimbau určuje tempo hry, představuje jakýsi vnitřní rytmus capoeiry, kterým se každý hráč řídí. Většinou se používají 3 berimbau, přičemž každé může hrát jiný rytmus. Mezi další nástroje patří ještě pandeiro (tamburína) a atabaque (velký buben), agogo (dvojitý plechový zvonek) a reco-reco ( škrabka vyrobená z bambusu). Písně v capoeiře mají různou tématiku. Většinou popisují aktivity v rodě. V minulosti byly mnohé písně v rodě improvizované, ale tato tendence se postupem času vytrácí. Jiným typem písně je tzv. Ladainha, která se zpívá na začátku a hráči v ní obyčejně vzdávají úctu svému mistrovi.

• Zpěv v rodě má dvojí význam. Jednak oživuje hru a dává celé capoeiře kulturnější podobu, jednak udržuje naživu tradice, které by se jinak z capoeiry vytratily. Jak v minulosti, tak i v současnosti se vědomosti v capoeiře přenášejí především ústním podáním a písně jsou jedním ze způsobů, jak mistři předávají své vědomosti dále.